Představujeme naše hráče: Alessandro Petric (U23)

Tento velký fanoušek Bostonu Celtics je rodilým Pardubákem a odchovancem našeho klubu. V našem rozhovoru se s námi podělí o to, jaké to je skloubit studium na vysoké škole v Praze s basketbalem v Pardubicích, jaké bylo bránit Luku Dončiče a spoustu dalších zajímavých věcí ze svého života a kariéry.

Doma se fandí jednomu týmu - Chorvatsku

Ahoj Sašo, jak je zmíněno v úvodu, tak kromě českého pasu máš i ten chorvatský, kromě chorvatského pasu máš i chorvatský původ, jak se tvoje rodina dostala z Balkánu zrovna do Pardubic?

Ahoj, za to že jsme v Pardubicích “vděčíme” balkánské válce. V průběhu války byli otec i strýc na vojně. Po jejím skončení jim nezůstalo v podstatě nic, dá se říci, že neměli kam jít. Rozhodli se tedy, že půjdou hledat štěstí jinam a skončili v Pardubicích. Máme příbuzné i v dalších okolních státech, například v Německu, ale táta i strýc se usadili tady v Pardubicích a tady pak táta potkal mamku a žijeme tu doteď.

Co ty a Balkán, jezdíš tam často, máš tam stále nějaké příbuzné?

Celá rodina tam má mnoho příbuzných a známých. Snažíme se tam jet občas podívat, ale poslední dobou se mně to příliš nedaří, ale vzpomínám, že dřív jsme tam jezdili velice často zejména o letních prázdninách.

Máš český i chorvatský pas, když se tě někdo zeptá, jestli jsi Čech nebo Chorvat, co na to odpovídáš?

Chorvatský pas mám krátce, takže si o sobě netroufnu tvrdit, že jsem Chorvat, a proto o sobě říkám, že pocházím z České republiky a jsem Čech, ale povahově bych řekl, že je to spíš blíže k tomu jižnímu naturelu.
 

Jak to máte doma, když se hraje v některém sportu zápas Česko - Chorvatsko? Komu fandíš ty a jak to má tvoje rodina?

U nás doma se fandí jen jednomu týmu, a to je Chorvatsko a já to mám stejně.

Na Eurobasketu 2015 český tým Chorvatům docela naložil, měl jsi to v týmu na talíři?

Zrovna na tento zápas si pamatuji, jeli jsme na zápas a v autobuse se kluci bavili, jak Češi jasně vyhrají a já jsem si říkal: “Jen si mluvte, uvidíme večer.” Na hotelu jsme pak stihli poslední čtvrtinu a Češi vyhráli asi o 30 bodů. Dostával jsem to poměrně dost dlouho sežrat.

Basketbal mě baví od prvního tréninku

 

Jaké byly tvoje sportovní začátky? Začínal jsi hned od začátku s oranžovým míčem?

Od malička jsem byl hodně sportovně zaměřen. Rád jsem se hýbal, nedokázal jsem být chvíli v klidu. Basketbalem jsem však nezačal. Můj první sport byl hokej, jelikož je v Pardubicích velice populární a navíc ho začal hrát i můj starší bratr. Ale hokej mě moc nezaujal, tak jsem pak asi dva roky zkoušel hrát fotbal, ale ani to nebylo nic, co by mne extra bavilo a pak již přišla “láska” na celý život - basketbal.

Co tě přivedlo zrovna k basketbalu?  Bylo to z tvé iniciativy?
 

K basketbalu jsem se dostal v období, kdy mě zcela přestal bavit fotbal a já příliš nevěděl, co zkusit, jelikož táta hrával v mládežnických kategoriích basketbal ještě v Jugoslávii a navíc měl pár známých tady v klubu a tak mně řekl, ať to jdu zkusit.

 

Když si nakousl svého staršího bratra, tak pokud se nepletu  máš více sourozenců. Co oni a basketbal?

Mám dva bratry a sestru. Nikdo z nich basketbal nehraje, pouze mladší bratr se o to pokoušel, ale bohužel byl horší než nejhorší, takže brzy skončil a nyní se věnuje, jak já říkám "nesportu", florbalu. Ale občas si najdeme čas a zajdeme si s bratry zaházet do haly na Dukle.

Jaké byly tvé první basketbalové dojmy? Bavilo tě to hned od začátku?
 

Jo. V podstatě hned od prvního tréninku mě basketbal strašně bavil. Velký podíl na tom měl náš tehdejší super trenér, pan Růžička. Pravidelně jsme vyhrávali, takže to přinášelo další radost a chuť do hry a velmi důležité bylo to, že jsme měli velmi dobrou partu.

Každý basketbalový den je zážitkem

Několikrát se ti povedlo vyhrát titul mistra republiky a v roce 2012 jsi byl dokonce na MČR U14, které se hrálo v Pardubicích, získal titul MVP turnaje. Jak na to vzpomínáš a jaké to bylo vyhrát titul v domácím prostředí?
 

Vyhrát mistrovství republiky v domácím prostředí je vždycky zážitek. Víš, že v hledišti sedí celá tvoje rodina i všichni ostatní kamarádi a známí, kteří tě celý rok podporovali. Bylo pro mě velkou radostí, že se nám povedlo vyhrát titul před očima mých rodičů. V tu dobu jsem to cítil jako něco velkého, že jsme vyhráli titul doma a já jsem byl zvolen nejlepším hráčem turnaje, ale postupem času jsem se na to začal dívat jinak, myslím, že je důležité, aby takové individuální ocenění hráči nestouplo do hlavy a nezměnilo ho a on dál pracoval, a chtěl se dál posouvat. Ale v tu chvíli to byl určitě největší zážitek.

Udělal bys po tomhle titulu MVP něco jinak? Myslíš si, že jsi mohl být basketbalově jinde než jsi teď?

Třeba ano, třeba ne. Já nejsem typ člověka, co byl řešil, co by bylo kdyby. V životě ničeho nelituji, ale osobně si myslím, že kdybych se podíval někam do zahraničí a měl možnost poznat basketbal tam, tak bych byl ve své kariéře asi jinde, ale ničeho nelituji. Prostě jsem zůstal doma v Pardubicích a hrál zatím celou kariéru v mateřském klubu a to má taky něco do sebe.

Když už jsme u zážitků, tak bylo právě MČR U14 pro tebe zatím největším zážitkem v basketbalu?
 

Možná by člověk řekl, že největším zážitkem bude, když něco vyhraješ, nějakou osobní trofej, ale pro mě je zážitek vlastně všechno. Celá ta cesta od začátku až sem. Neměl jsem totiž chvíli, kdy bych si basketbalu neužíval a kdy by mě to nebavilo. Takže největším zážitkem je každý den moji kariéry.

Naopak co nejhorší zážitek tvé kariéry?

Každá prohra je pro mě nejhorší zážitek, ale nejhorší z nejhorších jsou ty prohry, které jsem zavinil svojí chybou. Mám v hlavě několik zápasů, kde jsem na konci udělal pár chyb, které nás stály zápas a to jsou pro mě nejhorší zážitky, ale kdybych měl vypíchnout jeden, tak je to asi semifinále U19 v roce 2016, kdy jsme ztratili jasně vyhraný zápas proti GBA. Ten mi utkvěl v paměti, protože to bylo na Final Four MČR.
 

Za ty roky v klubu tě trenérsky vedlo mnoho trenérů. Kdo ti toho nejvíc dal?

Každý trenér je něčím specifický a musím říct, že od každého jsem si něco vzal. V začátcích mi hodně pomohl pan Růžička, který nám basketbal správně nastavil hlavu. Učil nás opravdové základy. Pak mě postupně trénovali pan Voráček, Bartošek, Procházka, Zdobinský a teď mě trénuje Dušan Bohunický. Každý trenér Vás někam posune, nebo alespoň u mě tomu tak bylo. Nemůžu zde jmenovat jednoho z nich, protože podle mého názoru se mně každý věnoval tak jak mohl a snažil se mě co nejvíce posunout.

Nevděčná role statistika

 

Momentálně nastupuješ mezi muži v druhé nejvyšší soutěži. Myslíš, že se ještě můžeš posunout výš a jak vidíš svoji budoucnost?

Vždycky je kam se posunout, ať už ve sportu nebo životně. Od malička mě táta vychovával tak, že škola je na prvním místě. Ne vždy jsem z toho měl radost, ale vždy jsem se podle toho řídil. Proto když teď studuji, tak to vnímám tak, že kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se třeba herně posunul, ale spíš to vnímám tak, že už je to takové dohrávání a že studium má přednost a basketbal je takový doplněk ke škole, ale i tak tomu stále dávám maximum co můžu.

Jak jsi řekl, tak basketbal tě baví a vždycky bavil, takže předpokládám, že bys u něho chtěl zůstat i poté co skončíš s hraním. Jaká role by ti vyhovovala?
 

Každopádně chci hrát co nejdéle to půjde, i kdyby to měl být nějaký “prales”, jak se říká. A určitě bych se chtěl stát trenérem, to je věc, která by mě hodně bavila.

Když jsi na hřišti, tak často i spoluhráči jsou překvapeni, jakou přihrávku dokážeš vymyslet. Je to něco, co tě někdo naučil nebo to je tvoje přirozenost?

Od té doby co hraji basketbal, tak ho i sleduji v televizi, takže jsem spoustu věcí odkoukal a pak postupně piloval na trénincích. Myslím si, že věci jako přihrávka bez dívání, zadovka, přihrávka mezi nohama soupeře a podobné věci lidi baví a já mám velkou radost, že tím mohu lidi bavit a že se jim to líbí.
 

Kdo je nejznámější hráč, kterého jsi mohl bránit?

Se spoluhráčem a kamarádem Lukášem Brožkem občas vzpomínáme na turnaj v Chorvatsku, kde jsme mohli, bránit současnou hvězdu euroligy a budoucí hvězdu NBA Luku Dončiče. Tehdy nám bylo třináct a o rok mladší Luka, který však vypadal starší než my, nám dal asi 30 bodů a už tehdy bylo vidět, že to bude velmi dobrý hráč.

Kromě toho, že nastupuješ za U23, tak tě můžeme vidět i na zápasech týmů U19 a U17, a to s notebookem na VIP terase, kde se se mnou nebo Martinem Kratochvílem, už několik sezón staráš o statistický online přenos zápasu. Jak ses k tomu dostal?
 

Už nevím, kdy to bylo, ale vzniklo to tak, že jako malí jsme se točili u stolku časoměřičů, kde jsme pomáhali na zápasech ostatních kategorií a jednoho dne se nedostavil někdo, kdo měl právě dělat tyto statistiky. Jelikož jsem byl zrovna nejmladší, tak jsem byl “demokraticky” zvolen a postupem času mě to chytlo tak, že to dělám pravidelně a strašně mě to baví. Myslím si, že ve spoustě halách se statistiky nedělají poctivě, kolikrát jsem si všiml chybějících asistencí doskoků atd. I to je pro mě motivací. Je to však velice nevděčná role, protože si často vyslechneme od kluků nářky, jak jim chybí asistence, doskoky nebo jiné statistiky, ale i to se lepší, jelikož mnoho kluků si letos mohlo “techničák” letos vyzkoušet a zjišťují, že to není tak jednoduché, jak se zdá.

Respekt a úcta se vytrácejí

Poslední dobou se v našem klubu v mládeži objevuje víc a víc nepardubických kluků. Jak to bylo v tvých týmech a jaký to má vliv na kolektiv?

Já jsem zažil tým, kde jsme byli až na dvě vyjímky všichni z Pardubic, ale i tým, kde byla převaha mimopardubických hráčů. Je jasné, že ty kolektivy fungovaly trošku rozdílně, ale oba kvalitně. Když je v týmu více mimopardubických, tak je výhoda ta, že to jádro kluků spolu tráví v podstatě všechen čas, jelikož jsou spolu na internátě, ve škole, prostě všude a ten kolektiv si díky tomu prožije spoustu věcí, které ho stmelí. Osobně můžu říct, že za těch několik sezón jsem neměl v kolektivu výraznější problém.
 

Co podle tebe stojí zatím, že sem přichází tolik hráčů, prakticky ze všech koutů republiky, když mnohdy mají možnost jít do pro nich mnohem dostupnějších klubu?

Myslím si, že je hodně důležité, že kluci mají od klubu zajištěno prakticky všechno. Přes týden jsou kluci na internátu, o víkendu mohou spát přímo v hale, kde je veškeré vybavení. Jednoduše řečeno je o všechny dobře postaráno. Podle mě je však nejdůležitější ta konkurence a tradice, která tady byla, je a myslím, že i bude. Každý rodič, který sem dá svého potomka má jistotu, že se o něj klub postará a že díky obrovské konkurenci bude mít spoustu kvalitních tréninků. V neposlední řadě vidím jako velké pozitivum to, že klub poměrně často pořádá výjezdy na zajímavé zahraniční turnaje a to je také lákadlo.

Vím, že poměrně hodně kluků má pravidelně individuální tréninky. Jak je to s nimi a jak se díváš na nasazení Vašich trenérů a jejich obětavost?
 

Tohle bych chtěl zmínit jako velké plus tohoto klubu. Pokud hráč chce a má zájem, tak si na něj trenér vždy čas udělá a není problém se domluvit na individuálním tréninku opravdu hodně brzy ráno nebo naopak pozdě večer. Upřímně občas nechápu, jak to například Dušan Bohunický dělá, protože ten podle mě ani nespí a neustále jen někoho trénuje. Chtěl bych mít jeho energii.

V Pardubicích hraješ celý život, jak ty osobně vidíš to, jak jsou propojeny jednotlivé věkové kategorie? Mně osobně přijde, že to není zdaleka takové, jaké to bylo dřív, kdy bylo zvykem, že na zápasech sedělo mnoho kluků z jiných kategorií v hledišti nebo u stolku.  Jak to vidíš ty?
 

Souhlasím s tím, že je to mnohem horší než dřív. Pamatuji si, že jsme trávili v hale hodně času na zápasech ostatních týmů, kterým jsme chodili fandit, ale i o volných víkendech, kdy jsme si chodili házet a zablbnout si. Chápu mimopardubické borce, že se snaží jezdit domů co nejvíce, ale u hráčů z Pardubic mě tohle mrzí. Myslím, že na vině je to, že čím mladší generace, tím více je ovlivněna počítači, televizí, internetem.

Vím, že tys na hale trávil a vlastně ještě stále trávíš spoustu času, ať je to teď technický zápis nebo dříve stolek, případně vytírání palubovky při ME U16 2011. Mohl bys nám říci, co tě k tomu motivovalo, motivuje?

Jsou to všechno spojené nádoby. V první řadě mě basketbal neskutečně baví a jsem rád, za každou chvíli, který můžu trávit v jeho blízkosti, za druhé je to taková sounáležitost s celým klubem, kdy vím, že každá pomoc s technickým zápasem, případně stolkem hodně pomůže a co je podle mě nejdůležitější je to, že jsem se vždy chtěl v basketbalu zlepšovat. Mnoho z basketbalových dovedností se dá zlepšit i samotným sledováním zápasů a já to vždy bral jako příležitost ke zlepšení své hry, jako spojení příjemného s užitečným, navíc vyšperkované oblíbenými párečky paní Zdobinské. Bohužel si myslím, že čím mladší hráč, tím víc si myslí, že ví všechno nejlépe a nepotřebuje se zdokonalovat. Často to je vidět i na chování hráčů směrem k trenérům a rozhodčím. Někdy nevěřím vlastním očím, co si mladí hráči dovolí ke svým trenérům. Mě by takové věci respekt a úcta nedovolily.

Basketbal nemá přednost před studiem

Nyní studuješ na vysoké škole v Praze, ale na střední školu si jako jeden z mála nechodil na Sportovní gymnázium v Pardubicích, ale na Gymnázium Mozartova. Jak probíhala komunikace a spolupráce mezi klubem a školou?

Ze začátku jsem se necítil dobře, když jsem seděl ve škole a věděl jsem, že kluci co chodí na SGP, tak mají dopolední trénink, tak jsem měl pocit, že se ve škole ubíjím. Když jsem to pak začal řešit s trenéry, tak jsme se dohodli, že není problém napsat omluvenku, abych mohl docházet alespoň na část dopoledních tréninků a pak to tak také probíhalo. Bylo to pro mě důležité, protože každý trénink je důležitý.
 

Jak to bylo se zájmem trenérů potažmo klubu o tvoje studijní výsledky? Jako jeden z mála jsi v tomto ohledu nebyl pod dohledem SGP.

Myslím si, že všichni moji trenéři věděli, že nemám se studiem problém a že je pro mě vzdělání důležité, a proto se nikdy o mé známky extra nezajímali, ale myslím, že to bylo způsobeno i tím, že věděli, že nemám ve škole problémy a ani nikdo z rodiny jim netlumočil něco takového. Ale jsem přesvědčen, že kdyby chtěl někdo z kluků, kteří nestudují SGP, omluvenky na ranní tréninky a trenéři by si nebyli jisti jeho studijními výsledky, tak by se určitě o známky hodně zajímali. Určitě to není tak, že basketbal má přednost před studiem.
 

Kromě basketbalových úspěchů u tebe na internetu lze dohledat i spoustu úspěchů v soutěžící  jako jsou matematické olympiády, klokánci atd., kde jsi na to bral čas a energii?

Bylo to zejména v matematice a ta mě hodně bavila a šla mi a jelikož se velice rád měřím s ostatními, tak jsem se vždy dobrovolně hlásil do těchto soutěží, a to především na základní škole. A chtěl jsem dosahovat co nejlepších výsledků. Vždy jsem se chtěl měřit s ostatními a měl jsem v sobě ze sportovních aktiv zabudovanou touhu po vítězství. Když jsem skončil jeden rok třetí, příští rok jsem chtěl být lepší. Chtěl jsem s posouvat i studijně.

Loni si odmaturoval a nastoupil jsi na ČVÚT do Prahy, kde studuješ programování a kam každý den dojíždíš a zároveň se snažíš být na co největším počtu tréninků. Jak to zvládáš?
 

Dá se to zvládnout, není to nic nepřekonatelného. Jediné co je pro mě obtížné je zvyknout si na to, že musím vstávat tak brzy. Dříve jsem byl zvyklý vstávat cca. 30 minut před začátkem vyučování. Dnes se to pohybuje kolem dvou hodin. Pomalu si na to však zvykám a myslím, že to bude jen lepší.

Proč sis vybral právě tento obor?

Velikou roli hrálo to, že podle mého názoru to je obor, který má budoucnost. Díky tomu, jak se vyvíjí technologie a vše se automatizuje, tak si myslím, že bude dobré mít diplom z tohoto oboru. Navíc už na střední mě práce s počítačem bavila, tak jsem si vybral tento obor.
 

Jak vidíš svojí budoucnost, co bys chtěl dělat?

Těžko říct, já mám dveře neustále otevřené a je to o tom, co život nabídne. Chtěl bych zůstat u basketu a zároveň dostudovat školu, ale dívám se na to tak, že může přijít nějaká nečekaná možnost a vše může skončit úplně jinak.

 

Děkujeme Sašovi za rozhovor a příště si budeme povídat s Tasmánským čertem. Kdo se za tímto titulem skrývá? To se dozvíte po Velikonocích. Přejeme Vám hezké svátky a těšíme se na viděnou v hale na Dukle.