Upravit stránku

V prvním díle si budeme povídat se Štěpánem Kostkou, který do našeho klubu přilétl před loňskou sezonou jako první pelhřimovská sojka a ihned se zařadil mezi opory, nakonec 4. týmu MČR kadetů U17. Důležitou roli měl hrát i v letošním týmu U19, bohužel vlivem zranění kolene z prvního přípravného utkání jsme Štěpána zatím nemohli vidět na soutěžní palubovce. I přes toto zranění zůstává nedílnou součástí týmu a nepotkáte ho jinak než s úsměvem na tváři. Pojďme si tedy tohoto, jak on sám říká, “šaška” představit:

Z hodiny tělocviku do basketbalového klubu

Byl basketbal tvým prvním sportem?
Ne. Jako malý, když jsem chodil do první třídy, jsem zkoušel jít ve stopách bratra, který hraje fotbal a dotáhl do až do druhé nejvyšší soutěže. Mé nohy však příliš s míčem nekamarádily a fotbal mě příliš nebavil a tak jsem asi po měsíci s fotbalem skončil.

Jaké byly tvé první kontakty s basketbalem?
K basketbalu jsem se dostal poprvé v rámci tělocviku na základní škole, ve druhé možná třetí třídě. Už tehdy jsem byl nejvyšší ve třídě a hrávali jsme v rámci tělocviku basketbal, kde si paní učitelka všimla, že mi to docela jde a doporučila, abych se zkusil přihlásit do basketbalového klubu. Řekl jsem to tedy rodičům. Rozhodovali jsme se  mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem, ale vzhledem k tomu, že v té době hrál brácha fotbal v Pelhřimově, tak jsem začal s basketbalem právě v BK Sojky Pelhřimov.

Jak vzpomínáš na začátky s basketbalem?
Upřímně si toho příliš nevybavuji. Můj zpětný osobní pohled je takový, že jako malému mě to moc nešlo a nemyslím si, že bych byl výjimečný hráč, ale postupem času jsem se za pomoci pelhřimovských trenérů Václava Plášila a pana Holého vypracoval až do Pardubic.

V roce 2015 si na Olympiádě dětí a mládeže reprezentoval kraj Vysočina, jak na to vzpomínáš?
I když jsme neskončili, tak jak jsme si představovali, na to vzpomínám velice rád. Byl to pro mě výjimečný turnaj. Když jsem na slavnostním nástupu šel v soupravě kraje Vysočina, tak jsem si uvědomil, že reprezentuji celý kraj. Bylo pro mě něco výjimečného, že jsem se dostal do nominace a vím, že moji rodiče na měli byli pyšní.

Basketbalově to byl skok

Ani ne půl roku po dětské olympiádě si mohl absolvovat první tréninky v Pardubicích a pak s celým týmem U17 i prestižní Crystal Cup v Nymburku. Jak si vnímal tuto příležitost?
Měl jsem z toho velký respekt. Nevěděl jsem, co od toho čekat. Přeci jen v Pelhřimově jsem působil v malém a poměrně mladém klubu a najednou jsem měl jet trénovat a hrát do jednoho z nejtradičnějších českých mládežnických klubů. Byl jsem z toho nervózní. Věděl jsem, že mě čekají mnohem intenzivnější tréninky a ohromná konkurence a také jsem měl trochu strach jak mě přijmou spoluhráči. Po chvilce přemýšlení o tom všem jsem v sobě našel velké odhodlání, že všem dokážu, že se mohu prosadit i v Pardubicích.  Po příjezdu do Pardubic jsem velmi rychle poznal, že mé obavy byly zbytečné. Tréninky byly sice náročnější, ale cítil jsem, že se díky tomu posouvám. Hodně pomohli kluci, za což jim musím zpětně poděkovat, kteří mě velmi rychle přijali do party, zejména si vzpomínám na Tomáše Tkadlece, který všude kolem sebe šířil a vlastně dodnes šíří neskutečnou energii.

Od další sezóny ses pak stal definitivně hráčem Pardubic a zároveň si nastoupil do Pardubic na školu, jak těžké to bylo odejít v tak mladému věku z domova? A jak se na to tvářili rodiče?
Nebylo to jednoduché pro mě ani pro rodiče. Musím říct, že jsem měl docela obavy z toho, jaké to bude. Ale bral jsem to jaký velký posun v kariéře a vnímal jsem to tak, že to pro mě bude dobré, když se osamostatním a zkusím si už v takhle mladém věku život bez rodičů. Rodiče mě jednoznačně podpořili. Za to jsem jim velmi vděčný, stejně jako za podporu, kterou mě poskytují po celou dobu, co jsem tady. Zejména tuto sezónu, kdy pro mě jezdí autem, abych se se zraněnou nohou nemusel trmácet domů vlakem.

Měl si nabídky i od jiných klubů?
Mohl jsem jít do USK. Měl jsem však za sebou několik tréninkových jednotek v Pardubicích pod vedením Tomáše Bartoška, které byly velice intenzivní, náročné, některé tak, že jsem popadal dech již po rozcvičce, ale také velice inovativní a zábavné. Navíc jsem znal kluky z Crystal cupu a tak nějak vnitřně jsem cítil, že Pardubice budou správná volba.

Hned ve své první sezóně v Pardubicích ses stal oporou týmu (27,5 minut na zápas -1. v týmu, 11,2 b/z - 4. v týmu, val. 10.9/z. -4. v týmu), který skončil na 4. místě MČR. Jak si toto umístění vnímal Ty osobně?
Stejně jako teď to vnímám jako úspěch. Nikdy předtím jsem na žádném mistrovství nehrál, takže pro mě to byl největší úspěch v kariéře. Samozřejmě mi je trošku líto, že jsme na mistrovství nezvládli ani jeden zápas, zejména zápas o bronz proti Snakes Ostrava mě mrzí, jelikož jsme je v sezóně dvakrát porazili. Ale být čtvrtý v republice beru jako úspěch a medaili pro sebe chci získat v kategorii U19.

Je velký rozdíl mezi tréninky, které absolvuješ tady a které si měl v Pelhřimově?
Je to nesrovnatelné. V Pardubicích je mnohem větší intenzita tréninků a díky velké konkurenci je zde každý trénink v podstatě takovým malým zápasem.  Velkou výhodu vidím také v tom, že díky obětavosti trenérů máme, v podstatě kdykoliv, možnost domluvit si individuální trénink, kde se můžeme zaměřit prakticky na jakoukoliv basketbalovou činnost.  Zejména tréninky s Dušanem Bohunickým jsou v tomto velmi intenzivní a přínosné. Obecně řečeno vše je zde mnohem profesionálnější než v Pelhřimově. Cítím, že přestup do Pardubic byl krok správný směrem. Byl to obrovský basketbalový skok dopředu. Škoda, že mě zabrzdilo zranění v letní přípravě.
 

Mimochodem z Pelhřimova v letošní sezóně přiletěly do Pardubic další dvě Sojky a to sice členové týmu U17 Víťa Eisenvort a Lubomír David. Mělo tvé působení v Pardubicích vliv na jejich rozhodnutí?  Bude pokračovat migrace Sojek do Pardubic?
U Luboše určitě mé působení vliv nemělo. Spíše hráli roli jeho individuální tréninky s Dušanem Bohunickým, které absolvoval v loňské sezóně a i když vím, že tady zatím pouze hostuje, tak doufám, že od příští sezóny se stane kmenovým hráčem Pardubic. Co se týká Víťy, tak tam možná nějakou roli moje působení sehrálo. Víťa se několikrát ptal na to, jak to zde chodí, jaké je město, hala, trenéři a já jsem jen rád, že dal na mé ujištění, že zde vše funguje a že bych na jeho místě neváhal. Myslím, že je zde spokojený stejně jako já.

Musím se připravit znovu a lépe

Když si to nakousl, tak jak došlo k tvému zranění kolene?
Bylo to v prvním přípravném zápase proti slovenskému týmu, tady na Dukle. Naznačil jsem na trojce střelu, obránce mě na fintu skočil, tak jsem najel do koše. Tam jsem zastavil a stejný obránce mě narazil do kolene, které hned vyskočilo a už jsem se válel. Cítil jsem ohromnou bolest, chtěl jsem, aby mě nechali ležet, abych se již nemusel hýbat. Postupem času bolest odezněla, bylo to lepší, ale vyšetření v nemocnici potvrdilo přetržený vnitřní vaz a natržený křížový vaz.

Vím, že před pár týdny si dostal povolení se vrátit do tréninkového procesu, ale na jednom z prvních tréninků sis zranění obnovil. Cítil si v tu chvíli velkou bezmoc a beznaděj?
Jsem realista, věděl jsem i podle slov doktora, který říkal, že s tím mohu hrát několik let bez obnovení zranění, nebo se mi to může stát znovu na prvním tréninku, takže jsem to bral tak, že to tak prostě má být, ale samozřejmě jsem z toho byl smutný. Tentokrát jsem si natrhl již poškozený křížový vaz a poškodil vnitřní meniskus. Nyní už jsem po operaci a beru to tak, že se musím se připravit znovu a lépe aby se mi to nestalo potřetí.

Upřímně nechápu, kde bereš sílu přes všechny ty peripetie neustále chodit po hale v dobré náladě, kterou šíříš mezi ostatní. Jak to děláš?
Je to kolektivem, který mám kolem sebe. Baví mě být s týmem na trénincích. Jsem s tím týmem velice rád a chci jim pomoci, kdybych chodil na tréninky naštvaný kvůli svému zranění, tak to nikomu nepomůže. Jsem optimista a člověk, který se na vše snaží dívat z dobré stránky a raději si z toho udělám srandu než abych se v tom utápěl.

Jak prožíváš zápasy U19, za které si měl nastupovat? Sleduješ je?
Pokud je to jen trochu možné, tak se snažím být na zápasech přítomen. Na domácích zápasech jsem vždy. Co se týká venkovní zápasů, tak záleží, jak je místo v autě a na dalších okolnostech. Pokud se nedostanu přímo na místo, tak každý zápas sleduji na tvcom. Je to však pro mě těžké. Raději bych klukům pomohl přímo na palubovce.
 

Je reálné, aby si vyběhl na palubovky ještě v této sezóně?
Myslím si, že ne. Nechci nic uspěchat. Byla by to moc hezká pohádka, kdyby se to povedlo, a já nastoupil třeba na MČR, kam se určitě dostaneme, ale raději budu vše směřovat k tomu, abych se mohl naplno zapojit do letní přípravy před další sezonou.

Spolupráce školy a klubu funguje perfektně

Přestup do Pardubic pro tebe znamenal i nástup na střední školu. Kde studuješ a proč?
Při přestupu do Pardubic jsem si mohl vybrat v podstatě jakoukoliv školu zde v Pardubicích. Klub v tomto funguje výborně a snaží se nám pomoci. Já jsem usoudil, že nejlepší bude, když nastoupím na Sportovní gymnázium Pardubice, jelikož zde studuje většina spoluhráčů a díky studiu na této škole nemám problém docházet na dopolední tréninky, které jsou v podstatě součástí vyučování. Před přestupem jsem tedy udělal příjímací zkoušky na gymnázium v Jindřichové Hradci a pak přestoupil právě na SGP.

Jak zvládáš studium a basketbal?
Tady musím poděkovat trenérům i učitelskému sboru na gymnáziu. Spolupráce funguje výborně, vše je o dohodě. Naštěstí nedostáváme příliš domácích úkolů a většinu práce stihneme ve škole. Také testy se snaží učitelé většinou plánovat tak, abychom je neměli například po celovíkendovém výjezdu na venkovní palubovky. Takže v tomto ohledu si nemůžu na nic stěžovat.

Když si nakousl dopolední tréninky, tak jak často je máte a bereš to jako velkou výhodu, že se můžete připravovat dvojfázově?
Dvoufázově trénujeme třikrát v týdnu. Myslím si, že to je velice přínosné, jelikož tyto tréninky můžeme věnovat a většinou věnujeme fyzické přípravě, kterou bychom jinak museli vkládat do klasických tréninkových jednotek.

Jak probíhá takový den, kdy máte dvoufázový trénink?
Ráno máme snídani na internátu, pak jdeme normálně do školy, kde máme od 7:30 tři vyučovací hodiny, pak následuje přesun do haly na Dukle, kde máme od 10:45 první tréninkovou jednotku, poté se vracíme do školy a následuje oběd a opět tři vyučovací hodiny. Škola končí v 15:40. Odpoledne máme většinou volno až do večeře, kterou máme opět zajištěnu na internátě. Po ní a krátkém volnu se přesouváme na halu, kde následuje od 19:30 večerní trénink, který končívá kolem deváté hodiny a pak se vracíme na internát. Velká výhoda je v tom, že hala je v blízkosti internátu.

Jak to probíhá o víkendech, když tedy zrovna nejezdíte domů?
Domů se obvykle dostaneme jednou za dva týdny. Hrací víkendy, pokud se nejedná o dvoudenní výjezd na venkovní palubovky trávíme přímo v hale na Dukle, kde je několik pokojů pro hráče. Nic nám zde nechybí. Je zde plně vybavená kuchyňka, kde si můžeme ohřát jídlo, které nám dovezli rodiče, případně i něco malého uvařit, internet, prostě vše co potřebujeme. Jelikož nás obvykle spí na hale větší počet, tak si často užijeme spoustu legrace a zábavy. Je to takový pravidelný team-building.

Takže od klubu máte zajištěno prakticky vše co potřebujete je to tak?
Ano, to souhlasí, sám to teď osobně poznávám, když při své rekonvalesenci mám od klubu zajištěno vše co potřebuji. Od lékařské péče přes rehabilitace a co považuji za velkou výhodu je, že máme v klubu vlastní fyzioterapeutku, která za námi pravidelně dochází a pomáhá nám regenerovat.
 

Jak plánuješ budoucnost? Máš v plánu studovat na vysoké škole, případně jaký obor?
Velice rád bych se dostal na vysokou školu, ale momentálně zatím nedokážu specifikovat jaký obor bych chtěl studovat. Studium je pro mě důležité a po svém vážném zranění jsem si ještě více uvědomil, že basketbal není vše.  Jako nejdůležitější však vidím v životě to, aby se mě povedlo založit šťastnou a spokojenou rodinu.

A basketbalová budoucnost? Jaké jsou tvé cíle a plány?

Prvním cílem je, abych se dokázal vrátit na palubovky minimálně ve stejné formě a kondici, jakou jsem měl před zraněním. Dalším cílem je vybojovat medaili na MČR U19 v příští sezóně, ideálně v domácím prostředí na Dukle. Co se týká dlouhodobějších plánů, tak bych si rád zahrál nejvyšší českou soutěž a v ideálním případě bych se chtěl basketbalem živit, to je můj sen.

Moc děkuji za rozhovor. Pokud chceš někomu poděkovat, tak máš teď prostor.
Rád bych ještě jednou poděkoval rodičům za jejich podporu a za to co obětovali pro můj basketbal. Pak chci poděkovat trenérům Plášilovi a Holému z Pelhřimova. A v neposlední řadě také celému týmu a klubu BK Pardubice za příležitost a  za podporu při mé rekonvalescenci.

Věříme, že se Vám rozhovor líbil v dalším povídání nás čeká rozhovor s hráčem, který jako jediný v našem klubu vlastní chorvatský pas, kdo to je? To se dozvíte příští týden.

Pokud byste si chtěli přečíst rozhovor s někým konkrétním neváhejte námět poslat na e-mail: pepa.jiran@gmail.com budeme rádi i za jakékoliv připomínky.

Nahoru