Představujeme naše hráče: Michal Svojanovský (U19)

Čtvrtý rozhovor a opět jiný příběh. Po hráči, který přišel z jiného českého kraje, odchovanci a cizinci tu máme hráče, který přišel z města, jež se nachází v Pardubickém kraji a je tak spádovou oblastí pro náš klub. Co nám o sobě tento talentovaný hráč a mládežnický reprezentant prozradil?

Díky prohře o 150 do Pardubic

Začneme obvykle, pověz nám, kdy a kde jsi začal s basketbalem?

Bylo to asi v 5 letech. Tehdy to vzniklo tak, že v Ústí nad Orlicí táta spolu se svými kamarády pořádal basketbalový kroužek a já tam pravidelně chodil. Už předtím jsem však měl častý kontakt s basketbalem, protože jak máma, tak táta hráli basketbal. A i když jsem jako úplně malý začínal s fotbalem, tak mě to nikdy nechytlo a vydal jsem se stejným směrem jako rodiče a právě na taťkově kroužku jsem začal s basketbalem.

Jak dlouho jsi hrál v Ústí a jak to tam vypadalo a jak ses následně dostal do Pardubic?

Co si tak vybavuji, tak jsme byli v podstatě dohromady dva týmy. Ústí nad Orlicí a Česká Třebová. Pamatuji si zápas v kategorii U11, kdy jsme hráli proti Pardubicím. Ten zápas jsme prohráli asi o 150 bodů, ale já dal všechny body našeho týmu. Tehdejší trenér Pardubic Josef Potoček si toho asi všiml a již tehdy na tom zápase se bavil s mamkou zda bych nechtěl občas přijet na trénink a zkusit se prosadit v Pardubicích.

Takže v Pardubicích se pohybuješ od svých 11 let?

Já tehdy sice hrál za tým U11, ale byl jsem mladší. Vlastně jsem tady začal hrát hned poté sezóně,  co si mě pan Potoček všiml. Bylo mi 10 let a od té doby hraji a trénuji v Pardubicích.

Na své staré zápasy se nemohu dívat

Jak vzpomínáš na rozdíly mezi tréninky v Ústí a v Pardubicích?

Bylo to určitě jiné. Moc si to nepamatuji, ale vím, že tréninky byly mnohem náročnější. Bylo známé, jak se Pardubice věnují mládeži. Vybavuji si, že zatímco v Ústí bylo všechno vedeno spíše pro zábavu, tak v Pardubicích bylo vše na profesionální úrovni.

Jak vůbec probíhalo tvoje trénování v Pardubicích? To jsi každý den po škole jezdil z Ústí do Pardubic?

Pamatuji si, že jsem měl školu v Ústí vždy cca. do 13 hodin a moje tréninky v Pardubicích začínaly od 15:30. Po škole jsem šel k babičce, kde jsem se najedl, odpočinul, případně připravil na další den do školy a pak jsme s babičkou jeli vlakem do Pardubic na trénink. Obrovská výhoda byla, že díky tátovi jsme měli vlak zadarmo. Toto jsme absolvovali každý týden minimálně třikrát.

Dá se tedy říci, že babička byla velmi důležitým článkem tvé kariéry?

Je to tak. Já bych na tomhle místě chtěl babičce strašně poděkovat. Protože mně strašně moc pomohla a vím, kolik času a dalších věcí mně musela obětovat. Byl bych rád, kdybych to dotáhl s basketbalem co nejdál a oplatil jí to.

Když se ještě vrátíme pár let zpátky, tak asi každý si tě pamatuje, jako trochu psychicky labilního hráče. Často jsi mlátil do palubovky, brečel jsi, rozčiloval se, ale nyní vypadáš na palubovce mnohem klidnější. Pracoval jsi na tom, nebo jsi zkrátka jen dospěl?

Já jsem od malinka nikdy neuměl prohrávat. Ve sportu, ve hře, prostě v ničem. Vím, co jsem tehdy na palubovce vyváděl. Když se teď občas podívam na staré záznamy zápasů, tak musím uznat, že to bylo místy až extrémní. Na některé ty zápasy se nemohu ani dívat, protože to bylo opravdu hrozné. Jsem rád, že jsem prošel určitou změnou. Myslím si, že se moje chování změnilo k lepšímu, a to jak uvnitř, tak navenek. Hodně mně v tom pomohli moji trenéři a rodiče. Jsem rád, že teď už se chovám trošku jinak. Myslím si, že bych to totiž neměl jednoduché a navíc by to bylo trapné. Dřív se to dalo omlouvat tím, že jsem dítě, ale to už nejsem.

Přišel jsem o každodenní náplň mého života

V podstatě od svých začátků v Pardubicích nehraješ pouze za svůj ročník, ale pomáháš i starším ročníkům. Není to občas únavné, jelikož prakticky nemáš žádné volno?

Samozřejmě, že je člověk občas unavený, ale já beru jako příležitost to, že mohu hrát a trénovat se staršími hráči, protože věřím tomu, že každý takový trénink a zápas mě posouvá v mé kariéře dopředu. Taky mě to hodně motivuje, protože se snažím starším klukům dokázat, že věk nic neznamená a že mohu být užitečný i jinak než jen jako uklízeč míčů, což je obvyklá funkce nejmladšího v týmu. Je pro mě výzvou toto dokazovat na každém tréninku i zápase.

V jaké roli se cítíš lépe? Je to ve svém ročníku, kdy je na tebe tlak, abys táhnul tým za výhrou,  nebo když hraješ se staršími hráči a v podstatě můžeš jen překvapit?

Kdybych to měl brát podle minulé sezóny, tak jsem se cítil lépe v zápasech v U19, jelikož jsem na sobě necítil takový tlak a mohl jsem jenom překvapit. Za to v U17 jsem občas cítil tíhu toho, že se ode mě očekává, že tým potáhnu a ne vždy jsem se s tím dokázal vyrovnat.

Minulá sezóna pro tebe nebyla nejjednodušší. V podstatě jsi na palubovkách strávil jen závěr roku 2017, jinak jsi byl neustále zraněný. Co všechno tě potkalo a jak to s tebou vypadá teď?

Už v létě, kdy jsem v podstatě ani nenastoupil do přípravy, jelikož mně v těle našli zlatého stafylokoka. Léčba tehdy nebyla vůbec jednoduchá a nenesl jsem to dobře. Když jsem se konečně vrátil do přípravy, tak mě  zbrzdila klasická basketbalová zranění, a to sice naražené a naštíplé prsty na ruce. To mě omezovalo v driblinku, takže jsem opět měl pár týdnů přestávky, kdy jsem mohl pouze chodit do posilovny s Pepou Příhonským, za což mu děkuji. Pak když jsem se konečně vrátil do plného zápřahu, tak přišlo nejhorší zranění, a to v lednu v zápase U17 s Libercem, kdy jsem si přetrhal vazy v kotníku a to mě vyřadilo pro zbytek sezóny.

Jak ses vyrovnával se svým zraněním?

Musím říci, že to bylo velmi složité. Hned od začátku jsem věděl, že to bude vážné a když jsem se dozvěděl diagnózu a verdikt o tom, že budu mimo palubovky minimálně 3 měsíce, tak jsme to špatně nesl. Bylo pro mě těžké se smířit s tím, že na tak dlouho přijdu o něco,  co jsem byl zvyklý dělat každý den.

Vnímáš svoje zranění jenom z negativní stránky, že jsi nemohl hrát, nebo vidíš i nějaká pozitiva?

Každé zranění tě posune, ať už basketbalově, nebo lidsky. Změní to i vůli. Já jsem nemohl 4 měsíce, prakticky půl roku, dělat něco, co pro mě v mém životě znamená prakticky úplně všechno. Nyní jsem to každý den mohl jenom sledovat. Bylo to pro mě zklamání a utrpení, ale zároveň je to pro mě motivací do další sezóny.

Cílem je Final Four MČR

Teď už jsi opět v plné přípravě na novou sezónu, ve které se od tebe, ač  področníkového hráče, čeká,  že budeš tahounem týmu U19 a šanci jistě dostaneš i v týmu U23, který hraje druhou nejvyšší soutěž. Jak se na to těšíš?

Po půlroční pauze si teď užívám každý trénink a každý kontakt s míčem. I když to jsou často náročné tréninky, tak mě to strašně baví. Mám teď celé léto  na to, abych se zlepšil a splnil svůj cíl do další sezóny a to sice ten, že chci dotáhnout tým na Final four MČR a vyhrát medaili.

Když mluvíš o zlepšení, tak na čem bys chtěl nejvíce zapracovat? Co považuješ za svoji největší slabinu?

Záleží to na tom, jakou roli budu mít v týmu a na jakou pozici se mnou budou trenéři počítat a co ode mne budou očekávat. Ale určitě bych rád zlepšil svoji práci v obraně, ve které mám rezervy a zejména pak moji slabší ruku, kterou chci zlepšit zejména v driblinku, na což se teď zaměřuji.

Co bys naopak zařadil mezi své silné stránky?

Myslím si, že velmi dobře čtu hru. Pak se o mně říká, že jsem střelec. Ale sám o sobě si to úplně nemyslím. Spíš si myslím, že je to o prvních střelách, protože, když se chytnu a dám prvních pár střel, tak dokážu proměnit cokoliv, ale když se mně to nepovede, tak často netrefím nic. Na tom bych taky rád zapracoval.

Mluvil jsi tom, že bys  rád dotáhl tým k MČR, případně k medaili. Je to podle tebe reálné, nebo je to pro tebe spíš takový sen?

Já si myslím, že to reálné určitě je, jinak bych o tom nemluvil. Samozřejmě nikdy nevíš, co se v sezóně stane, jak ji ovlivní zranění a další věci. Ale každý zápas začíná za stavu 0-0 a myslím si, že můžeme porazit každého. Stejný ročník se před dvěma lety dostal na Final four U17, tehdy to nečekal ani náš trenér ani nikdo z našeho okolí a bylo to překvapení. Takže si myslím, že i letos to bude v našich silách a záleží jen na tom, jak se k tomu postavíme a jak se s tím porveme.

Snem je hrát v Americe

Jak vidíš svoji basketbalovou budoucnost po skončení mládežnické kariéry, což bude za dva roky?

Prioritou pro mě je určitě to, abych dostudoval školu tady v Pardubicích. Podle toho se bude vše odvíjet. Strašně rád bych si zahrál za áčko Pardubic, protože když hraješ takovou dobu v mládeži jednoho týmu, tak bych si rád zahrál i za muže. Bylo by pro mě ctí reprezentovat tak celé Pardubice na této, přece  jen sledovanější úrovni. Chtěl bych tak Pardubicím vrátit to, jakou mně daly příležitost a jak mě basketbalově vychovaly.

To zní, že i přesto, že ses narodil v Ústí,  je z tebe velký Pardubák a patriot je to tak?

I když jsem se narodil v Ústí a žil tam 10-11 let, tak jsou to Pardubice, které mě vychovaly určitým směrem. Asi bych si o sobě netroufl tvrdit, že jsme Pardubák. Ale poznal jsem tady spoustu lidí, ke kterým mám velmi blízko, kteří se o mě starají a dělají pro nás strašně moc. A strašně rád bych jim to nějakým způsobem vrátil. Vůbec si nedovedu představit, jaké by to bylo, kdybych se rozhodl zůstat u fotbalu, nebo neodejít do Pardubic a zůstat v Ústí.

Ty patříš do kádru reprezentace ročníku 2001. I díky zmiňovaným zdravotním trablům jsi odehrál pouze lednový Crystal cup. Jak hodnotíš svoje výkony a jak obecně se díváš na možnost reprezentovat?

Je to tak. Odehrál jsme pouze tři lednová utkání na turnaji v Nymburku.  Bohužel si myslím, že ani v jednom zápase jsem nepodal výkon, který by odpovídal mým kvalitám. Myslím si, že jsem k tomu nepřistoupil úplně tak, jak jsem měl. Ale beru to tak, že z každé chyby se člověk může poučit a je to dobrá zkušenost do budoucna. Myslím si však, že určitě mám na to, abych se stal pravidelným členem reprezentace, což by pro mě byla obrovská čest a odměna za moji práci. Proto doufám, že i přes mé chyby si mě budou trenéři i nadále všímat a dostanu další šanci reprezentovat.

Mluvili jsme o tom, že by sis rád zahrál za pardubické Áčko, co tvoje další basketbalové sny?

Určitě bych si rád zahrál někde v zahraničí. Stejně jako každý mladý basketbalista sním o NBA, ale nejen o ní. I kdybych mohl jít hrát do Ameriky NCAA a u toho zároveň studovat. Basketbal v Americe totiž znamená mnohem více než tady. Bylo by pro mě splněným snem, kdybych si mohl někdy v Americe zahrát.

Na sociálních sítích nejsem závislý

Když se vrhneme na tvůj život mimo basketbal, tak co dělá Michal Svojanovský, když má volno?

Moc ho není :), ale většinu volného času se snažím trávit s rodinou. Rodina pro mě znamená prakticky vše. Jelikož mám rozvedené rodiče, tak mamku vidím každý den, ale snažím se pravidelně navštěvovat i tátu a babičku v Ústí, kdykoliv je možnost, tak se tam snažím jet. Když ta možnost není, tak trávím čas s kamarády, zejména s Tadeášem Vlčkem, se kterým jsme kamarádi v podstatě od mého prvního tréninku v Pardubicích. Sledujeme spolu basketbal, chodíme spolu hrát basket, hrajeme spolu na konzolích. Takže v podstatě mám basketbal ve svém životě každý den.

Pak tady máme jednu speciální otázku na přání a to sice od manažera mládeže Tomáše Urbana. Tomáše by strašně zajímalo, kolik času denně strávíš na sociálních sítích? Myslím si, že to zajímá nejen jeho, protože tebe člověk může vidět buď v hale s basketbalovým míčem a nebo s mobilem v ruce.

Je pravda, že na sociálních sítích trávím spoustu času. Někdy i mně samotnému vadí, kolik času tam trávím a občas to dokážu i sám vypnout. Je však pravda, že většinu času, kdy nejsem v hale nebo ve škole, tak mám mobil v ruce a procházím právě tyto sítě. Myslím si však, že bych klidně mohl bez nich žít a nemyslím si, že jsem na nich závislý, i když na nich trávím mnoho času.

Velmi často tě člověk také slyší mluvit o basketbalové obuvi. Nedá mně to, abych se nezeptal, kolik párů basketbalových bot doma vlastně máš?

Musím říci, že o basketbatbalové boty se hodně zajímám a často je to téma rozhovorů s klukama v hale. Snažím se sledovat, jak se boty vyvíjí, co je v módě, v jakých botách hrají známí hráči atd. Je to pro mě hodně zajímavé téma. Kolik pár bot mám doma nevím, ale bude jich dost. Od týmu U13 si všechny své boty schovávám, takže bych jich doma pár našel.

Máš předzápasové rituály? Máš talisman?

Nemyslím si, že bych měl něco takového, bez čeho bych nemohl fungovat, ale samozřejmě jsou věci, které se snažím dodržet. Určitě to začíná den před zápasem, kdy se snažím dodržet rozumnou večerku. Ráno musím mít kvalitní snídani a zhruba dvě tři hodiny před zápasem si rád zalezu do pokoje, poslouchám písničky a soustředím se na zápas. A žádný talisman nenosím. Většinou jsem rád, že nezapomenu doma dres a věci na zápas.

Moc díky za rozhovor.

A co nás čeká příště? Rozhovor s "Pumou Americkou"... tušíte, kdo se za touto šelmou skrývá?